O výživném

Výživné, tj. nárok na splnění vyživovací povinnosti, je projevem rodinné solidarity a funkcí rodiny jako takové. Vyživovací povinnost ukládá člověku zákon a spočívá v pomoci druhému v materiálním slova smyslu, pokud jsou naplněny zákonné podmínky jejího vzniku. Ačkoli jde o zákonnou povinnost, její plnění je standardně zasazeno do přirozených rodinných vztahů, s nimiž do jisté míry splývá.

Funkcí vyživovací povinnosti je výživa osoby, která má dle zákona právo na výživné. Pojem výživa nezahrnuje pouze zajištění výživy ve smyslu základních potravin, ale také uspokojování ostatních hmotných i nehmotných potřeb (bydlení, ošacení, léčebné, kulturní, sportovní a rekreační potřeby apod.).

Právní úprava výživného je kogentní a od ustanovení zákona se tedy nelze odchýlit.

Podmínky přiznání výživného

Základní podmínkou pro přiznání výživného je skutečnost, že oprávněná osoba, tedy ten, komu má být výživné určeno, není schopna se sama živit. V praxi to znamená, že oprávněný nemá žádný vlastní příjem, nebo příjem má, ale je tak nízký, že nepostačuje k pokrytí jeho potřeb, anebo výnosy z jeho majetku nejsou dostačující. Právo na výživné tedy automaticky nezaniká s dosažením určitého věku. U osob, které nejsou schopny se z objektivních důvodů živit (např. z důvodu zdravotního postižení), může vyživovací povinnost trvat i celoživotně. Rozsah vyživovací povinnost je různý v závislosti na druhu vyživovací povinnosti (viz dále). V obecné rovině jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, tedy toho, kdo má výživné platit.

Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, zda povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí. Přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

Kdo má vyživovací povinnost

Vyživovací povinnost je zásadně omezena na příbuzné v řadě přímé (tj. mezi předky a potomky) a nezáleží na tom, jaký je stupeň příbuzenství ani jaká je jeho právní povaha. Platí ovšem, že pokud může vyživovací povinnost plnit generačně bližší příbuzný, nevzniká vyživovací povinnost vzdálenějšímu příbuznému. Zároveň, nejde-li o poměr rodičů a dítěte, má vyživovací povinnost potomků přednost před vyživovací povinnost předků.

Pokud má vyživovací povinnost k osobě oprávněné více osob povinných a tito povinní mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každého z nich poměru jeho majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních. To mimo jiné například znamená, že vyživovací povinnost k dítěti mají oba jeho rodiče a vůči rodiči mají vyživovací povinnost všechny jeho děti. Rozsah vyživovací povinnost však může být pro každého povinného odlišný.

Výčet jednotlivých druhů vyživovacích povinností v zákoně je taxativní (tj. úplný) a nelze jej nad rámec zákona rozšiřovat o další druhy. Není ovšem vyloučeno dobrovolné poskytování výživy nad rámec zákona.

Jednotlivé druhy vyživovacích povinností:

• Výživné mezi předky a potomky (rodiči a dětmi)
• Výživné mezi předky a potomky (prarodiči a vnuky)
• Výživné mezi manžely
• Výživné mezi bývalými manžely
• Výživné mezi registrovanými partnery
• Výživné mezi bývalými registrovanými partnery
• Nesezdaný pár – výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce